Věděl jste už dlouho, že chcete bilanční knihu napsat, nebo to bylo rozhodnutí až poslední doby?

V posledních letech, ještě když jsem přesluhoval v úřadě, mnoho lidí mne stále upozorňovalo: je zapotřebí napsat určité zhodnocení, napsat jisté memoáry. Ač toto pravé memoáry nejsou. Mohu prozradit, že přišla řada nabídek od různých mužů ze světa žurnalistiky i historie, ale odkládal jsem to, poněvadž jsem si řekl: musím mít určitý odstup od toho odchodu, abych se podíval zpět. Tato kniha vznikla také na základě naléhání přítomného editora a spoluautora pana doktora Syručka. Celou řadu let jsme společně pracovali na realizaci busty francouzského prezidenta Charlese de Gaulla, což nás sblížilo. A já mohu prozradit, že v té knize je jeho stopa hlubší než jenom podání otázek a nasbírání určitých svědectví. Je tam také odpověď na řadu otázek církevně-politického života, na které jsem nenašel žádnou odpověď ani v archivech (ne že bych byl archivní badatel, ale odebírám literaturu, která se týká těchto věcí, i literaturu historiků současné doby). To mě pak přivedlo k tomu, že o prázdninách jsme řekli: pustíme se do toho. Nepočítal jsem s tím, že už to není tak docela snadné: přiznám se, že na počítači nepíši – na psacím stroji ano, ale do počítače většinou diktuji. Čili jsme tento text napsali, korigovali, upravovali, doplňovali a tak vznikla tato kniha. Prosba nakladatele byla, aby se zjevila na začátku adventu – že to je pro ně také důležité. Takže v tomto smyslu se tak trochu omlouvám, že se nedostalo na všechny momenty. Jistým způsobem jsem se několikrát odvolal na název vzpomínek generála Aleše Opaty, bývalého náčelníka generálního štábu, který svou knihu nazval Sám nejsi nic – to je můj poznatek, že vlastně v životě je člověk skutečně bytostí, která je s druhými a pro druhé.

Byla práce na knize příjemná, nebo nepříjemná?

Jistým způsobem byla příjemná a jistým způsobem přinášela těžkosti, protože chcete-li některé věci vyjádřit stručně, tak někdy potom ztrácejí určitou pointu. No, a nepočítal jsem jenom se čtenářem, kterého zajímá přesná historie, ale i se čtenářem, který chce tak trochu nahlédnout. Takže jsem to jistě psal také – a to se přiznám – s prvkem apologia pro vita sua, abych některým odpověděl, proč jsem jednal tak, jak jsem jednal, a přiznávám se, že ne vždy se vše mohlo podařit, jak bych si já přál.

Není to i jeden z důvodů pro titul té knihy – Zpověď? Přece jen může to asociovat svátost smíření. Je tedy ve vašem životopise něco, nač jste vzpomínal s lítostí?

Je to něco na způsob konfese – confessio, vyznání. A zpověď, jaksi bych řekl, to jsem si ani já nevymyslel, to chtěl především pan nakladatel. A proto jsem tam uváděl i některé momenty jako třeba odpověď na otázku, proč jsem se stal knězem. Odpovídám tam i mnohým proč tedy ty koně: protože můj praprapředek přišel jako štolba, tedy šéf koňské stáje, a v dětství jsem se s koňmi setkával. Tak mně zůstal ten vztah například k tomuto zvířeti. Podobně jako k armádě, se kterou jsem byl ve styku, protože otec, jeho přátelé atd. chodívali vždycky v uniformě, takže k uniformě jsem měl důvěru a byl to můj svět. Takže v tomto smyslu jsem to nazval Zpověď.

A věnujete se ve své bilanční knize i vzpomínkám na konkláve v roce 2013, kterého jste se zúčastnil?

Ano, je tam i tato vzpomínka, bezesporu. I s určitou chybou, jak se tam dostala. Poněvadž skrutátoři, ti, co to počítají, jsou tři. Tam se objevilo, že byli dva – korektorský šotek, dá se říci. Co bylo možné, jsem napsal.

Do vašeho životopisu patří i dělnické profese: Myslíte, že je to užitečná zkušenost pro teologa?

Je. Mnoho teologů se domnívá, že svět techniky je svět nepřátelský náboženství. Říkáme také: ten rolník, který je závislý na počasí, má větší vztah k přírodě, tedy i k Tvůrci. A u technika: ten má takový ten pocit, že všechno se dá vyrobit. Moje zkušenost s dělnickým prostředím, ale i dělnická práce (byl jsem něco mezi technikem a dělníkem) mi vlastně ukazují to podobné, co rolníkovi nebo každému člověku – otázka smyslu života, smyslu práce i objevování zákonitostí pomáhá i teologovi. Pak co bylo důležité na tom, že jsem prošel různými povoláními: člověk zná polohy jazyka a dokáže přece jenom hovořit jazykem na určitém místě tak, aby mu bylo rozuměno. To je určitá potřebná akomodace a popularizace, která ale není možná bez teologického studia, aby pak člověk nevytvářel paralely, které neodpovídají teologické realitě.

Objevoval jste při psaní knihy nové souvislosti svého života, nebo jste spíše k materii života přistupoval s předchystanou koncepcí a tu jste prostě realizoval?

Mohu vám říci, že sám jsem navrhl určité složení svého životopisu, který jsem nadiktoval. Samozřejmě jsem ho trochu moderoval: někde zkrátil, někde ubral. Sám jsem ovšem objevil, že ten koncept není úplně snadný. Z jednoho důvodu: jsem už člověk věkovitý, takže jsem zjistil – a to byl určitý můj osobní objev –, jakým způsobem je důležité dětství, které formuje, a jak je také důležité pro dospělé, aby si uvědomovali, že dítě není panenka na hraní, že v paměti dítěte, i když mnohým věcem možná nerozumí, tyto věci utkvívají a pak postupem životního běhu vystupují do popředí a odhalují mu mnohá tajemství. Já mohu říct, že většina z nich byla docela příjemná, ale může se také stát, že odhalíte některé souvislosti, které jste v dětství pomíjel, a najednou vystoupí jejich určitá naléhavost. Někdy to můžou být i věci nepříjemné, to je skutečnost. Chtěl bych říci rovněž určitý poznatek, že jsem zjistil, například když tam píšu, jak při setkání s prezidentem Benešem jsem seděl na zádech otce a že zvedali šavle, tak když jsme to četli, korektor mi řekl: To není možné, poněvadž by vás ten táta pořezal. A já jsem si musel uvědomit, že si tento obraz vytvářím a pletu si jej například se slavností, jako byla přísaha, nebo s Božím Tělem, kde se šavle zvedaly, ale děti neseděly těm mužům na zádech. To jsem si ve víceru věcí musel uvědomit: ano, takto jsem to prožil já, ale nemuselo to tak docela být.

Jako kardinál jste byl v kontaktu se světovou církví: Dokázal byste pojmenovat nějaké specifikum české církve?

Dá se říci, že ano. Ne vždy to bude pro nás specifikum pochvalné. Vše se snažíme chápat z našeho, jak se dnes říká, zorného úhlu, jako kdyby nás geoprostor omezoval. Ale světová církev má skutečně mnohem širší rozměry a v současné době, což jsem mohl od volby papeže pozorovat, je skutečně církev kontinentů a tyto kontinenty nejsou jenom prostor na zeměkouli nebo na mapě světa, ale to je také i kulturně, civilizačně odlišný prostor. V něm každá místní církev, církev na tom kontinentě nebo v určitém státě (ačkoli když říkáme místní církev, myslíme obvykle diecézi) je tím pestřejší, čím je ten stát větší, a také má své problémy, a tedy i své priority a s tím se pak musí počítat. V dnešní globalizované situaci je pak nevýhoda, že my někdy posuzujeme třeba výroky papeže, které pronesl tam nebo onde, a aplikujeme je do našeho prostoru, což není úplně adekvátní.

Jste nyní, když už vás nevážou povinnosti primase, blíže svému řeholnímu společenství – dominikánskému řádu?

To pochopil už svatý Řehoř Veliký, papež, který byl benediktin, to pochopil i biskup František Saleský: svojí aktivitou a svojí činností se nemůžete úplně identifikovat s posláním svého řádu a byla by to chyba. I když určité stopy se projeví. Vím, že jsem je uváděl do setkávání v určitém kruhu poradců, do hlasování o některých rozdíleních, protože pražská arcidiecéze je nejlidnatější diecézí u nás a je to specifikum velkého města – nebudu říkat velkoměsta, ta jsou dnes mnohonásobně větší –, že je tady opravdu různý pohled. Každá řehole má ve svém zorném úhlu určitý úsek církevního života anebo určitý aspekt církevního života a pro biskupa nebo pro metropolitu je důležité, aby respektoval tu šíři názorů v prostoru a také různost řešení. Což není úplně snadné, protože řekněme Praha má polovinu farností spravovaných řeholními komunitami a každá ta komunita má jiný zorný úhel, kterým chce pracovat, takže nemůže stoprocentně spolupracovat s koncepcí diecéze, ale na druhé straně by ji neměla nerespektovat nebo úplně ji potlačovat. S těmito problémy se člověk setká jako řeholník, i jako dominikán, ale pro mě zde byla skutečnost velké šíře kazatelské činnosti, a to v takovém tom misijním rozměru, protože pokaždé mluvíte v jiném prostoru, pokaždé mluvíte k jiným lidem a není možné proslovit jedno naučené kázání, to by bylo jako magnetofon. Musíte do jisté míry spolupracovat a tím způsobem stejné téma pokaždé vypadá v slovním anebo i psaném projevu trochu jinak. Pak musím počítat s tím, že do některých míst nebo do některého kostela se za svoji službu dostanu třeba jenom jednou dvakrát, takže musím určité priority vkládat do určitých situací, což není snadné.

Uvědomil jste si při psaní svých pamětí, které místo máte nejradši a kde byste chtěl dožít stáří?

Na toto tak trochu nedovedu odpovědět, protože jsem prošel a procestoval hodně míst, takže v mém vnitřním rozpoložení bych řekl, že zcela jistě je celá řada nádherných míst. V některých kontinentech jako Evropa za těch 34 let svobody coby provinciál, biskup, arcibiskup jsem procestoval velkou část, navštívil jsem velké množství poutních míst, mohl jsem vidět i mnoho přírodních krás. A nemohu říci, že domov není místo, kam se chce člověk vracet. Ale musím přiznat, že jakmile odejdou rodiče a najednou zjistíte, že z té generace nebo z toho ročníku jste jeden dva tři, tak domov dětství je určitá vzpomínka, určitá vize, která přitahuje, ale člověk se tam nedokáže vrátit, protože to nelze. V tom způsobu bych řekl: jsem spokojený, kde jsem. Určitě bych se už nevydal do nějakých vzdálených končin, protože musím popravdě přiznat, že znalost jazyků, jakmile ji nepoužíváte, částečně klesá. Člověk také v tom vyšším věku už potřebuje určitý – nemyslím standard, ale určitý styl a způsob života, který je v jiném prostředí, třeba v jiné jazykové oblasti, opravdu už jiný, a na to bych si asi těžko zvykal.

Kryštof Dokoupil

Knihu lze zakoupit zde:

https://eshop.cirkev.cz/knihy/zpoved_12708

Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!