Včerejší podvečer jsme si připomínali při barokních slavnostech Navalis svatého Jana Nepomuckého, tentokrát za přítomnosti řady krojovaných poutníků od vás, z Moravy, chlapci z okolí Vlčnova dokonce přijeli na koních, které mám tak rád. Byla to krásná slavnost a jako by dovršila celý „maratón“ oslav předcházejících dnů, kdy jsme slavili ukončení hrozné druhé světové války před 70 lety. Mnozí uvažovali, zda naše oslavy sedmdesáti let života v míru nejsou jen částečnou pravdou: vždyť řada národů uprostřed Evropy byla sice osvobozena od šedé nacistické totality, ale prožily následující desetiletí v rudé, komunistické totalitě. Teprve rok 1989 přinesl definitivní konec tak zvané studené války a navrátil těmto zemím skutečnou suverenitu.
Záznam pořadu:
Myslím, že je třeba poděkovat všem, kdo položili své životy za vítězství nad nelidským a zhoubným systémem nacismu a fašismu. Krátce po kapitulaci ovšem pro mnohé začíná opět život v ponížení, nesvobodě a opět naši spoluobčané obětovali nejen osobní svobodu, ale i životy v boji proti tomuto komunistickému režimu. Za všechny jen připomenu generála Heliodora Píku, poslankyni Miladu Horákovou či velitele pražského povstání generála Karla Kutlvašra. Jsem opravdu vděčný a šťastný, že si dnes už dokážeme vážit hrdinů. Poslední dny přinesly nejen vzpomínky na tyto osobnosti, ale i úctu a vyznamenání posledním pamětníkům a bojovníkům, kterým je dnes už přes devadesát.
Dlouhých 70 let po válce se o ně nezajímaly jen úřady, muzea a starší generace, ale byla přítomna i mládež a děti na řadě těchto oslav – to je pro mne velké povzbuzení. Do popředí však vystoupila i řada dějinných otázek, zasahujících do aktuální současnosti. Byla tu otázka Mnichova a selhání dohod zabezpečujících mír a svobodu. Tolik let po válce se zdá, že nejsme příliš nakloněni se z dějin poučit.
V každé zemi oslavovali konec války svým způsobem, většinou za účasti Spojenců. Dvě oslavy jakoby se však vymykaly z velkého množství ostatních: tou první je polská připomínka počátku války na Westerplatte. Polsko je zemí, která se během války dvakrát stala obětí agresora. Nebudeme-li personifikovat, byla to okupace nacistickou i komunistickou diktaturou, kdy demokratické země Evropy opravdu selhaly. Přítomnost pouhých dvou prezidentů, aniž je budu jmenovat, vyvolává ve mně řadu otázek a znepokojení. Druhou připomínkou byly oslavy na Rudém náměstí v Moskvě za účasti jednotek cizích zemí i jejich hlav států. Vede mne to k úvaze, zda ještě můžeme vůbec hovořit o společenství BRIC, nebo zda se již formuje nějaký jiný pakt. Právem můžete říci, že to jsou jen úvahy starého muže, který není ani politologem, ani stratégem. Zneklidnění tu však je, jak o tom konec konců svědčily i diskuse v české televizi a v českém rozhlase.
Při nedávné kratičké návštěvě Lucemburska jsem navštívil i americký hřbitov, kde odpočívá 5 000 vojáků padlých při bojích za osvobození Evropy. Když jsem dával kytičku k náhrobku generála Pattona, všiml jsem si, že tam jsou tři věnce. Jeden z nich byl z Čech. A já byl rád, že nezapomínáme na ty, kdo nám pomohli. Průjezd konvoje americké armády před měsícem i současný průběh oslav konce války ukazují jistou míru polarizace ve společnosti, ale i vážnou starost o zabezpečení míru, svobody a demokracie u nás. Ptám se sám sebe, zda budeme mít dost odvahy? Bude zde mládež, především mladí muži, s podobným elánem, který nechyběl generaci mladých v roce 1938? A budou církve schopny střežit hodnoty, které hájily za války i za let studené války? Snad schůzka ministra Lavrova s americkým protějškem Kerrym za účasti prezidenta Putina je nadějí na lepší zítřky.
Kéž Palladium země české i vévoda svatý Václav chrání tuto zem.
Pro Radio Proglas: Dominik Duka
Příspěvek nahrán pro Radio Proglas. Vysílá se pravidelně v sobotu v 7.30 a 18.20, reprízuje v neděli v noci v 1.45 a v pondělí v 10 hodin.
