Jakkoli se mnoho věcí i v Evropě daří, je zřejmé, že právě v Evropě jako by Benediktu XVI. hořela půda pod nohama. Mají odvahu vystoupit nejen oběti sexuálního zneužívání, ale s požadavkem reforem se ozývají i sami kněží. Dochází podle vás v církvi k nějakému novému pohybu či více pohybům současně? Jak hodnotíte současnou situaci katolické církve v Evropě?

Evropa, především ta západní, ztratila po pádu Berlínské zdi pocit ohrožení. Liberální kruhy získaly pocit, že v této nové belle époque (krásné době) už církev nepotřebují, že se vše bude jaksi dařit samo. Nyní jsme ale svědky toho, že se v Evropě nedaří nic. Evropská unie hledá svou tvář a přetrvává v ní řada napětí. V této době neurvalého hédonismu dav kácí všechny autority. Zůstávají zde ovšem církevní instituce, a proto se stávají nepohodlnými - a to je i důvod jejich skandalizace. Nevidím sexuální problémy vysloveně jako problémy církve, ale jako problémy celé společnosti. Samozřejmě připouštím, jelikož jsme lidé, že i v církvi se musí tato problematika jistým způsobem objevit.

Ale papež tyto věci evidentně nepodceňuje…

My je nesmíme podceňovat, ale nebudeme z nich dělat hlavní problém života církve. Ostatně katolická církev má těchto skandálů méně než mnohé jiné společenské instituce. Největší problémy v tomto ohledu jsou totiž rozvrácená rodina, matka samoživitelka či nezájem školy na formaci dítěte. Každý skandál, který se na světě stane v církvi, třeba jen případ jednoho duchovního, je několikrát v měsíci všemi médii opakován. Samozřejmě musí papež na tyto věci reagovat. Mimo jiné proto, že ona selhání jsou nejspíš důsledkem sexuální revoluce z konce šedesátých let, na niž ani církev nebyla dostatečně připravená.

V čem je podle vás současný pontifikát výzvou právě pro Evropu?

Můžeme zde vidět více momentů. Za prvé dvě celosvětová setkání mládeže konaná v Evropě – naposledy v Madridu – ukázala, že katolická církev je instituce, která úspěšně pracuje právě s mládeží. A v obou případech měla tato setkání také svůj společenský dopad.

Můžete říct, jaký?

Ve Španělsku například definitivní pád Zapaterovy vlády, která byla zcela antiklerikální. Je opravdovým překvapením, že po tak dlouhém působení této vlády se značná část španělské mládeže postaví na stranu církve. Nemyslím si totiž, že to bylo jen frustrací z nezaměstnanosti.

To je jeden aspekt…

Tento pontifikát, který vyzdvihuje symbiózu víry a rozumu, také vstupuje do Evropy po euforii navrácené svobody a suverenity a v situaci velkých antagonistických třenic. Zmíním aspoň jednu z těchto třecích ploch: myslím si, že nelze mlčet o určitém střetu civilizací uvnitř Evropy, který souvisí s tím, že v západní Evropě už žije mnoho milionů muslimů původně z asijských a afrických zemí. Do této půdy padla jako bomba papežova přednáška v Řezně v roce 2006, která byť zdůrazňovala racionalitu, vyvolala tolik nezvládnutých emocí. To jen potvrdilo, že zde existuje jistý civilizační střet, s nímž souvisí i ona neschopnost racionální diskuse, a to nejen u muslimů, ale i u velké části evropské intelektuální levice. – Krize racionality, to je největší nebezpečí pro budoucí vývoj Evropy. Je potěšitelné, že věřící mládež sama konstatuje, že Benedikt XVI. ji nutí přemýšlet.

Překvapily vás nedávné úniky informací z Vatikánu?

Ty mne nemohly překvapit. Úniky jsou v dnešní době ve všech organizacích. A také v historii docházelo k něčemu podobnému. Útočí se vždy na určité centrum, kde se scházejí informace a prolínají vlivy.

Poslední radikální reforma římské kurie proběhla za Pavla VI., což je už půlstoletí, tehdy měla církev nějakých 680 milionů věřících. Dnes má církev dvojnásobek a Vatikán jako takový se ke správě tak rozsáhlé církve ukazuje jako malý. Je totiž zřejmé, že těch problémů, které Vatikán musí řešit, je takové množství, že to lze zvládnout jen velmi obtížně. Což vyvolává přetlak. Jedním z posledních kroků Jana Pavla II. bylo, že chtěl svolat sympozium, jak vykonávat úřad papeže v současné době.

Pokud jde o samotný skandál s únikem informací, jedná se nejspíše o indiskreci, která se odehrává mezi papežem a některými pracovníky kurie, a to v určitém emočním napětí - v tom spočívá její nepříjemnost.

Italský vatikanolog Andrea Tornielli se nedávno vyjádřil, že problém rozvedených a znovu sezdaných hrozí stát se největším „podzemním schizmatem“ dneška. Jak hodnotíte v tomto světle iniciativu řady freiburských kněží a jáhnů, kteří se v rozporu s církevními předpisy rozhodli podávat svaté přijímání také rozvedeným a znovu sezdaným?

V situaci, kdy určité kruhy vedou útok proti existenci rodiny i manželství jako takových, což má svou historickou předehru v manifestu komunistické strany, považuji tyto neuvážené kroky za příliš snadné řešení. Myslím, že současné církvi i současnému kléru chybí velmi často dostatečná teologická a pastorální zkušenost a rozvážnost. Že je otázka rozvedených a znovu sezdaných problém, o tom není sporu. Nemůžeme ale postavit do jedné roviny ty, kteří se snaží konflikty v manželství překonávat a zodpovědně vychovávat své děti, a ty, kteří vstupují do nových svazků. To by byla velká nespravedlnost. Zároveň jsem si vědom, že jsou rozvedená manželství, kde je ta situace opravdu velmi složitá. Tyto případy však vyžadují individuální přístup, nikoli hurá řešení, která se hodí spíše na politickou scénu než do života církve.

Avšak tímto plošným, kolektivním zákazem utrpí i ti rozvedení a znovu sezdaní, kteří si ve svém předchozím manželství zažili mnohá traumata. A církev, místo aby jim pomohla v jejich svízelné situaci, jim ještě definitivně uzavře cestu ke svátostem, které sama vnímá jako vrchol života víry…

Víte, to je ale pohled konzumního křesťanství a konzumní církve, chápeme-li svátosti jako odměnu, jako automatický kanál vztahu já a Bůh. Bůh má i jiné cesty, než jsou svátosti. Představa, že bez účasti na eucharistii nemohu žít svůj život s Bohem anebo nedojdu spásy, je představa, kterou by žádný rozumný teolog nemohl přijmout. Tím vůbec nebagatelizuji touhu těchto lidí po eucharistii, dovedu ji pochopit. Myslím ale, že freiburská iniciativa je ovoce toho, že na kněžská selhání a nedodržení kněžského slibu se přikládal mírnější metr než na laiky. Ostatně velmi často tyto výzvy podepisují kněží, kteří opustili svoje povolání.

Na rakouské Výzvě k neposlušnosti, kterou vydala tamní Farářská iniciativa, lze mnohé kritizovat. Především že míchá splnitelné požadavky s nesplnitelnými, a hlavně že je to „výzva k neposlušnosti“. Otázka ale je, jestli se s něčím dá pohnout jinak než provokativní tezí. Dostat člověka ze zajetých kolejí náboženské rutiny je velmi obtížné, může to často způsobit jen náraz… Není to tak i s církví? Nedopouští Bůh tyto nárazy, pokud se v některých věcech jede pořád v zajetých kolejích?

Pánu Bohu do karet nevidíme. Víme, že „nic neděje se maně, vše řídí ruka Páně“, jak řekl francouzský básník, spisovatel a biskup François Fénelon. Osobně tu vidím jeden veliký problém, a to ten, že je zčásti pochopitelné a na druhé straně neuvěřitelné, jak kněží vidí v církvi jen jakousi organizaci, ne-li politickou stranu či zaměstnavatelskou firmu. Proč se nedějí tyto věci tam, kde kněží žijí často v existenciálním ohrožení, a to jak materiálně, tak fyzicky, a proč se dějí tam, kde máme etablované a relativně bohaté církve? Myslím, že to je určité velké varování, abychom v budoucnu nechtěli církev stavět jako místo zabezpečení a dobrého bydla. Kněz může debatovat na kněžských setkáních, ale dělat z toho stranickou organizaci, to ne!

Myslíte si, že se katolické církvi podaří s Kněžským bratrstvem sv. Pia X. dojít k dohodě symbolicky při 50. výročí svolání Druhého vatikánského koncilu?

Nejsem prorokem – pouze jsem prorokoval Václavu Havlovi, že se stane prezidentem. U Kněžského bratrstva Pia X. vidím problém evropské církve, který jsme my zde nezažili. Po koncilu to byl opravdu veliký zástup kněží, řeholníků a řeholnic, kteří církev opustili. Oni ji neopustili kvůli liturgické reformě, ale kvůli velké infiltraci marxistické a existencialistické filozofie mezi kněze, řeholníky a řeholnice. V této atmosféře se rodily touhy, z nichž vzešlo i Kněžské bratrstvo. Je to něco jako útěk poustevníků na poušť ve třetím a čtvrtém století. Arci tady ta poušť byla spíš myšlena jako idealizovaná církev minulých staletí. Myslím, že takový útěk, jako každý útěk z boje, postrádá statečnost.

Část lidí na znepokojivé jevy reaguje útěkem do minulosti, část lidí se zase domnívá, že je třeba podrobit se současným proudům a přežít v nich. Ale církev musí být ta, která má v sobě sílu asimilovat vše, co je pozitivní a nosné z každé doby. Ani současný vývoj společnosti přece není jen Sodoma, Gomora.

Máme právě za sebou poslední svátek soluňských bratří před velkým jubileem (1 150 let). Co od tohoto významného výročí očekáváte?

Především od něj čekáme, že to nebude jubileum jen katolické církve, ale že to bude jubileum, které by mělo prohloubit ekumenu, mělo by prohloubit také vztah křesťanů se společností, a to právě v duchu cyrilometodějské misie, která přináší evangelium, ale přináší také vzdělání a státoprávní rozměr. Cyrilometodějské jubileum by v tomto ohledu mohlo představovat kýžený impulz k nápravě.

Jsme už dnes pozitivně překvapeni, že přípravu na toto významné výročí si vzalo za svou tolik organizací, včetně sekulárních. Svým způsobem se dá říct, že jubilejní připomínka odkazu soluňských bratří přináší ovoce už nyní. Bohu díky.