V neděli 10. března jsem obdržel zprávu o úmrtí papežského preláta Mons. Josefa Sochy. Moje reakce zněla: Díky, requiescat in pace. Slovo díky nepatřilo jen autorovi zprávy, ale i zesnulému, se kterým mě pojilo přátelství od studií na CMBF v Litoměřicích. Tam jsme prožili období Pražského jara, velké naděje, ale i nástup „konsolidace“, jak říkal Gustáv Husák. Později zvítězil termín Vasila Biľaka „normalizace“. Tyto dva termíny neužívám jako okrasu, ale jako realitu, kterou jsme společně museli prožívat každý svým způsobem. Můj přítel Josef Socha v této realitě obstál; a nezradil.
Hradecká diecéze i město Hradec Králové se rozloučí s mužem, knězem, ale i člověkem hudby (houslista Olomoucké filharmonie, jeden ze tří kroměřížských konzervatoristů a kněží – J. Socha, A. Z. Mička a Č. Plachý). Chtěl bych opravdu poděkovat především za spolupráci v době mého působení jako hradeckého biskupa. Byl pravou rukou Otce (arci)biskupa Karla Otčenáška. Celou řadu aktivit tohoto pontifikátu spoluorganizoval a navíc měl i potřebného ducha improvizace. Spoluvytvářel mosty se všemi významnými institucemi krajského města. O tom svědčilo jeho přátelství s představiteli těchto institucí. Nikdy nedokázal odmítnout a vždy ochotně spolupracoval. Opravdu miloval církev a nezištně podporoval jednotlivé aktivity. Za jeho léta služby byl pro mě hlavním zdrojem informací a kontaktů v rámci diecéze. To bylo možné pro jeho přátelské vztahy k nejbližším spolupracovníkům, např. Ing. Janu Uhlířovi a dalším.
Otec (arci)biskup Otčenášek v něm viděl také svého nástupce. Právem! A přitom musím dodat, že vždy jsme spolu vycházeli jako přátelé ale i jako biskup a jeho generální vikář. Ještě jednou děkuji za spolupráci a podporu. Bez ní by nebylo dokončeno Nové Adalbertinum, Biskupská knihovna či Diecézní teologický institut. Ten spolufinancoval ze svých honorářů z houslových koncertů, které pořádal při prázdninové výpomoci v curyšské farnosti.
R.I.P.
Dominik kardinál Duka OP
